Popis obrazu

Nela Žůrková, 9. B

V dnešní hodině slohu popisujeme obraz psa švýcarského malíře Adolfa Dietricha, který maloval obrazy v naivistickém stylu.

V popředí tohoto díla se rýsují stébla suché polehlé trávy a vypadá to, že už se léto přehoupává v teplejší podzim. Zlámané svazky již zežloutlého porostu nasvědčují tomu, že pejsek Hugo na toto místo chodí pravidelně, či se o něj dělí s ostatními zvířaty, jako třeba se srnkami či divokými prasaty.

Samotný Hugo se usadil velice pohodlným, až ležérním způsobem. Je z něj cítit klid, který však hraničí s napětím, jakoby na něco čekal, např. na svého páníčka, až přijde z práce, půjde za Hugem a společně se usadí na tuto louku a budou se společně kochat krajinou. Hugo je pes malého vzrůstu, s nízkými tlapkami a dlouhým ocasem. Zbarvení Huga je bílé s hnědými skvrnami na hřbetě, hlavě, uších a ocásku. Nepřipomíná Vám toto zbarvení nějaké domácí zvíře? Mně to připomíná strakatou kravičku, která by se na podobné louce určitě ráda pásla. Hugo má na krku kromě hnědých skvrn i obojek černý jako ta nejčernější noc, oči se mu lesknou jako jantar prosvícený podzimními paprsky slunce, jeho čumáček mi připomíná elektrickou zásuvku na zdi, fousky mu samou starostí o svého pána asi vypadaly.

Na konci louky se ve větru ohýbají vysoké stromy, které jakoby někomu mávají. Třeba mávají blížícímu se podzimu, na který celý rok čekaly, aby mohly shodit své těžké listí, které jim jinak vytváří zelený kabát. Za nimi se leskne hladina jezera, ke kterému se třeba chodí Hugo koupat, či se pouze napít. Je jasno, sluníčko svítí, ale není vedro, protože pejsek nemá vyplazený jazyk, kterým by se v případě teplého počasí ochladil. „Haf! Haf!“ ozve se Hugo. Páníček se právě vrátil z práce.

Obraz ve mně evokuje pocit léta/podzimu, teplého větru a svit vše vyhřívajícího slunce. Krajina vypadá trochu zdeformovaně, včetně Huga. Jinak se mi malba líbí, třeba bych si ji i koupila.